Elena Rončková
Jmenuji se Elena Rončková. Od malička jsem vyrůstala v křesťanské rodině, kde mi oba rodiče říkali o Bohu a Ježíši. V 11 jsem se nechala pokřtít a věřila jsem v Ježíše, že zemřel za mé hříchy. Byla nadšená o tom mluvit i s druhými. Když jsme byli na táboře se spolužáky, holky se bály bouřky a já jsem mluvila v naší chatce o Bohu. Po té, co jsme se vrátili, se mi někteří smáli. Nevěděla jsem, že jsem byla zraněna a tak jsem se stáhla a o Bohu jsem neříkala. Začala jsem se spíše přizpůsobovat druhým než, abych se přizpůsobovala Bohu. Modlila jsem se za odpuštění hříchů, ale v srdci jsem cítila prázdnotu a toužila jsem po lásce, i když jsem vyrůstala v milující rodině. Toužila jsem mít hodně kamarádů a místo toho jsem byla mnohdykrát odmítnuta. Dělala jsem věci, které mi byly líto a doma a mezi kamarády jsem se chovala rozdílně. Před rodinnou jsem byla hodná a před kamarády jsem se snažila být drsná.
Po té co jsem měla nehodu s okem, jsem podstoupila několik operací a natrvalo přišla o většinu zraku na levém oku. Když jsem byla v nemocnici sama, modlila jsem se k Bohu, že pokud je, tak chci poznat jeho plán pro můj život a nechci se stydět za to, kým jsem v něm. A tak začala má cesta s Bohem.
Po té, co jsem se rozhodla plně následovat Boha, jsem se už necítila sama a Bůh mě naučil bezpodmínečné lásce k druhým, neodsuzovat je, odpouštět jim být k nim mírná a laskavá. Také mě naplnil pokojem přesahující veškeré chápání a dal mi poznat svou bezpodmínečnou láskou, kterou chce, ať si všichni lidé užíváme. Dal mi také smysl a cíl a ukázal mi, jaké mám dary a jak je mám používat.
Jitka Horáková
Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, od dětství jsem o Bohu slyšela od rodičů, brala jsem to sice jako pravdu, ale když se na to dívám zpětně, tak to bylo, jako když jsou hotové plány budovy, ale budova se nezačne stavět. Většinu věcí jsem věděla jen teoreticky, ale nežila prakticky. Když jsem byla malinká, tak jsem slyšela, že můj taťka chtěl, aby se mu narodil chlapeček, později jsem sice slyšela, že je rád, že jsem se mu narodila já, ale tehdy jsem z toho usoudila, že jsem se narodila jako chyba. Měla jsem být kluk, ale jsem holka. Trávila jsem více času s klukama než s holkama, představa, že vyrostu a bude ze mě žena, mě děsila, jednoduše… snažila jsem se být klukem. Když jsem byla starší, tak se to projevovalo nespokojeností se sebou samotnou. Při pohledu do zrcadla jsem se doslova zhrozila. Ač jsem vyrůstala v dobrém, milujícím prostředí, cítila jsem prázdnotu a chyběla mi láska. Když jsem se seznámila s lidmi, u kterých se mi líbilo jejich chování nebo vzhled, snažila jsem se chovat a vypadat jako oni. Nevěděla jsem, kým jsem. Cítila jsem se sama, nemilována a nepřijímána. Přemýšlela jsem nad tím, že kdybych tady nebyla, tak bych nikomu nechyběla. Přemýšlela jsem nad sebevraždou a sebepoškozováním. K tomu se přidal strach, začala jsem mít deprese, nemohla jsem v noci spát. Už ráno jsem se bála, toho, že večer nebudu moci usnout. Strach jsem neměla jen ze spaní, ale i z nepřijetí, z budoucnosti, ze vztahů, z mluvení,…
Začala jsem přemýšlet nad tím, že by mi snad psychologové pomoct dokázali, v bibli se však píše, že když máme nějaké problémy, tak si máme pozvat domů starší církve, aby se za nás modlili. Pozvali jsme si domů pastora a jeho ženu. Modlili se za mě a říkali mi, že si mám položit svoje ruce na části svého těla, které mě bolí, nebo kterých se moje problémy týkají. Tehdy mě bolelo břicho, takže jsem si jednu ruku položila na břicho a druhou na hlavu (kvůli psychickým problémům). Měla jsem zavřené oči a viděla jsem zlatou zář, vycházející z mého břicha a hlavy. Když jsem otevřela oči, připadalo mi všechno nové, jako bych se znovu narodila.
Když jsem obdržela věčný život, tak jsem zjistila, že mě Bůh miluje. Že to je někdo, komu na mně opravdu záleží, je se mnou spokojený a dokonce se ze mě raduje. Vložil do mě talenty, za které se nemusím stydět, ale které můžu rozvíjet. Jsem pro něj tak cenná, že dal svého jediného syna, který zemřel na kříži, aby ode mne vzal všechny viny a abych mohla mít věčný život. Poprosila jsem ho, aby moje srdce naplnil svojí láskou. Dal mi lásku, pokoj, naději a radost. Strach ze spaní i deprese skončili. Jsem Bohu vděčná, že myšlenky o sebepoškozování byly pouze myšlenky, že jsem s nic takového nezačala praktikovat. Od doby kdy jsem dala svůj život Ježíši, tak jsem začala žít jedno velké dobrodružství s živým Bohem, který mě stále ujišťuje o tom, jak moc mě miluje.